Je to stav, kdy hoříte pro svou pravdu, ale kolem sebe necháváte volně proudit vzduch,
aby v něm ostatní mohli mít ty své.
Tahle afirmace je fascinující v tom, že v sobě spojuje dva protikladné, ale doplňující se živly. Je to tanec mezi Ohněm a Vzduchem.
Vlastní pravda = OHEŇ
Oheň je váš vnitřní kompas, vaše integrita a síla. Je to to světlo v hrudníku, o kterém budeme mluvit ve vizualizaci. Oheň se nikoho neptá, jestli smí hořet, on prostě je. Je to vaše nezávislost a teplo, které si v sobě nesete bez ohledu na to, co se děje venku.
Cizí svoboda = VZDUCH
Vzduch je o odstupu, nadhledu a nehmotnosti.
Vzduch se nedá chytit, neklade odpor. Když někomu dopřejete svobodu vidět svět po svém, vnášíte do situace lehkost.
Je to ten „vánek“ na videu u moře. Vzduch dovoluje věcem být takovými, jaké jsou, aniž by se jimi nechal svázat. Výsledek = Alchymie Klidu.
Když tyto dva živly spojíte, vznikne teplý vítr. Už to není spalující žár (potřeba se hádat a prosazovat svou) ani studený průvan (lhostejnost).
Často trávíme obrovské množství energie tím, že se snažíme, aby nás druzí pochopili.
Vysvětlujeme, obhajujeme se, nebo se snažíme „opravit“ to, jak se na svět dívají oni. Tím ale nevědomky odevzdáváme svou sílu.
Skutečná svoboda přichází ve chvíli, kdy si dovolíme luxus nechat druhé, aby se mýlili, aby nás viděli po svém a aby prožívali svou vlastní realitu.
AFIRMAČNÍ VĚTA:
Vlastní pravda, cizí svoboda.
Nechávám druhé vidět svět jejich očima a já zůstávám v pravdě své energie. Moje pravda je můj klid, jejich svoboda je jejich cesta.
Příběh o dvou poutnících a zakalené tůni
Představte si dva poutníky u tůně, která je po bouři plná vířícího bahna.
První poutník se rozčílí: „Takhle ta voda vypadat nemá! Je špinavá a špatná.“ Vezme hůl a začne v tůni zuřivě míchat, aby bahno vyhnal.
Jenže čím víc se snaží vodu „vyčistit“ silou, tím víc se kal víří.
Poutník končí vyčerpaný a špinavý.
Druhý poutník se jen klidně posadí opodál. První na něj křičí: „Jak můžeš jen tak sedět? Musíš uznat, že mám pravdu a ta voda je hrozná!“
Druhý poutník s laskavým úsměvem odpoví:
„Vidím tu tůni tvýma očima, vidím v ní neklid. A máš pravdu, je to tvá svoboda ji tak vidět a bojovat s ní. Ale moje pravda je v tom, že vím, co ta voda skutečně je pod tím nánosem. A moje energie patří mému klidu, ne tvému boji.“
Když první poutník vzteky odešel, víření ustalo. Bahno samo kleslo ke dnu a voda se vyjasnila. Ne proto, že by ji někdo „opravil“, ale proto, že jí někdo dopřál klid.
Jak s touto energií pracovat?
Tento postoj není o lhostejnosti, ale o emocionální suverenitě.
Cizí svoboda: To je projev nejvyšší úcty. Dovolujete druhým vidět svět jejich očima – i kdyby byly plné strachu nebo nepochopení. Je to jejich cesta, jejich lekce.
Vlastní pravda: To je vaše kotva. Vaše hodnota, vaše pocity a vaše vnitřní vedení. Je to místo, které se nepohne, i když kolem zuří bouře cizích názorů.
Jak s touto energií pracovat?
Tento postoj není o lhostejnosti, ale o emocionální suverenitě.
Cizí svoboda: To je projev nejvyšší úcty. Dovolujete druhým vidět svět jejich očima. I kdyby byly plné strachu nebo nepochopení. Je to jejich cesta, jejich lekce.
Vlastní pravda: To je vaše kotva. Vaše hodnota, vaše pocity a vaše vnitřní vedení. Je to místo, které se nepohne, i když kolem zuří bouře cizích názorů.
Pozorujte bez hodnocení: Když se dostanete do střetu s názorem někoho jiného, v duchu si řekněte: „Vidím tvůj svět, ale zůstávám ve své pravdě.“ Nedebatujte, jen pozorujte ten rozdíl.
Vraťte se k sobě: Kdykoliv pocítíte napětí z toho, že vás někdo nechápe, položte si ruku na srdce a zeptejte se: „Změní se moje vnitřní hodnota tím, co si myslí ten druhý?“ Odpověď je vždy ne.
Hranice jako akt lásky: Nechat druhému jeho svobodu neznamená nechat se zraňovat. Znamená to říct: „Respektuji, že to vidíš takto, ale do mého prostoru tento postoj nepatří.“
VIZUALIZACE:
Představ si uvnitř sebe jasný bod světla. To je tvoje pravda. Hřeje tě a dává ti pocit bezpečí. Je to tvoje podstata, tvůj klid, tvá energie. Cítíš jeho teplo. Je to místo, kde víš, kým jsi, a kam nikdo zvenčí nemá přístup.
Teď si představ, že kolem celého tvého těla, v dosahu natažené paže, vzniká průhledná skleněná stěna. Je dokonale čistá. Skrze ni vidíš svět, lidi, jejich emoce i slova. Nic ti neuniká, nic nepředstíráš.
Vidíš, jak emoce nebo slova druhých dopadají na sklo a bezpečně sklouznou dolů. Patří jim, ne tobě. Přiblíží se k tobě člověk nebo situace, která tě vyvádí z rovnováhy. Sleduješ, jak na skleněnou stěnu dopadají jeho názory, hněv či pravdy. Vidíš to, ale nedotýká se tě to. Sklouzne to po skle dolů. To je jeho svoboda, jeho právo vnímat svět po svém.
Když přestaneme bojovat s tím, jak nás vidí ostatní, nastane obrovská úleva. Vaše energie přestane unikat do obhajoby a vysvětlování. Zůstává u vás, tam, kde může tvořit a léčit.
Vidím tvýma očima,
ale dýchám svou energií.