Čas je velmi záhadný aspekt lidské existence. Vnímáme ho jako linii, která plyne od minulosti k budoucnosti, jako něco, co nás omezuje, tlačí, nutí spěchat a nebo naopak čekat.
Ve skutečnosti čas není nepřítelem a ani pánem našeho života. Čas je prostorem.
Můžeme si čas změřit na hodiny, dny a roky. Jenže z pohledu vědomí je čas živý, proměnlivý a málo z nás si uvědomuje, že je také hluboce osobní.
Každý z nás ho totiž prožívá jinak.. Někdy se vleče, jindy naopak mizí mezi prsty. Každý člověk má svůj rytmus. Někdo dozrává brzy, někdo později. Někdo prochází změnami rychle a někdo zase pomalu a žádná z těchto cest časem není špatně. Dle mého, přesně tenhle rozdíl v prožívání ukazuje, že čas není jen objektivní veličina, ale také stav bytí.
Není to proto, aby nás stresoval. Dává nám možnost růst, chápat a žít vědoměji. Neodměřuje hodnotu našeho života, drží prostor pro nalnění.
Když přestaneme tlačit na to, KDY UŽ, začneme vnímat, že všechno přichází ve chvíli, kdy jsme skutečně připravení, i když to třeba vůbec neodpovídá našim představám.
Čas je spojencem, který nás vede zpět k sobě.
Čas jako učitel
Neučí nás skrze spěch,, ale skrze zrání.
Nic důležitého v našich životech se neděje okamžitě.
Vztahy potřebují čas, aby se prohloubily.
Rány potřebují čas, aby se zacelily.
Duše potřebuje čas, aby došla k pochopení, které rozum hledá marně.
Pravda je, že bychom všichni chtěli všechno vědět hned a také mít hned na všechno odpovědi. Vědět také jak něco dopadne a zda to vůbec dopadne.
Chceme mít ve všem hned jasno. Jenže čas nás učí důvěře.
Důvěře v proces, který se nedá urychlit, ani přeskočit.
Má to svůj smysl, jenom my ho nevidíme v daný moment.
Zpětně už to ale smysl dává, že?
Minulost, přítomnost a budoucnost
Minulost nám nosí zkušenosti, ale nemá moc nad tím, kdo jsme teď.
Budoucnost nám přináší možnosti, ale není pevně daná.
Přítomnost. Tady se odehrává skutečná síla času.
Jen tady a teď můžeme skutečně cítit, můžeme se rozhodovat a také tvořit.
Když jsme tady, tak se čas zpomaluje. Přestáváme se nechat vláčet minulými vzpomínkami a nebo obavami z budoucnosti a vnímáme jemné signály těla, emocí a intuice.
Čas a tlak společnosti
Moderní svět nás učí, že čas je něco, co musíme stihnout. Že jsme pozadu, pokud nemáme žádné výsledky, jasno a nebo plán. Tohle není nic přirozeného, pramení to z porovnávání a očekávání.
Vůbec tohle není o pravdě našeho bytí. Pokud se toho zúčastňujeme, odchylujeme se od nás samotných. A neznamená to, že nemáme mít cíle a nevědět kam přibližně směřujeme. Znamená to využít svůj čas ze své vlastní pravdy a ne ze závisti a špatných zvyklostí cizích lidí.
Čas jako prostor pro návrat k sobě
Slyšíme sami sebe jen tehdy, když si dovolíme nespěchat. Čas je prostor a ne tlakem. Prostor pro zastavení se, pro nádech a pravdivé otázky. Neperme se s ním, nechme se jím nést.
Navenek se nic dít ani nemusí a přesto se uvnitř odehrávají zásadní posuny.
I zdánlivé ticho je součástí času. Je v něm obdobím integrace, kdy se usazuje to, co jsme prožili.