Vědomé rodičovství začíná ještě předtím, než počneme dítě
Většina příruček začíná dnem porodu, ale skutečné vědomé rodičovství startuje daleko dřív = ještě než si vůbec uděláme děti.
Pokud jdeme tvořit rodinu vědomě, začíná to plným vnímáním své vlastní zodpovědnosti a rozhodnutí.
Není to o tom naplánovat si do puntíku, co a jak bude (protože život s dětmi plány stejně okamžitě rozmetá), ale o upřímné otázce do vlastního vnitra: „Co mohu svému dítěti nabídnout a co naopak ne, ale chci to pro něj?“
Nejde tu tak úplně o materiální věci. Jde o naše vnitřní nastavení.
Pokud vím, že mám problém s trpělivostí, vědomý přístup znamená, že na tom začnu pracovat dřív, než se dítě narodí.
Začnu poznávat, z jakého vzorce moje netrpělivost pramení.
Je to o zamyšlení, jak jsem byla vychovávána já, co si z toho chci odnést, a jaké trauma naopak zpracuju a opustím.
Poznatek z praxe: Spoustu traumat a starých křivd je lepší prostě vědomě opustit a nepitvat se v nich donekonečna. Minulost nezměníme, ale můžeme se rozhodnout, že ji nebudeme tahat dál jako závaží.
Děti jako naše nekompromisní zrcadla
Samozřejmě se nejde všechno naučit hned z knih.
Ty poslední střípky musíme často vypilovat až za pochodu, když už je dítě na světě.
Děti jsou totiž naše nejdokonalejší zrcadla.
Ukazují nám o nás samých i věci, které si stěží uvědomujeme a které bolí. Když dítě křičí, netestuje naše hranice – testuje náš vlastní klid.
V tu chvíli přichází na řadu náš vědomý přístup: co s tím, co nám dítě odzrcadlilo, uděláme?
Všechno začíná uvědoměním a končí zpracováním nebo opuštěním starého programu.
A pokud jste takhle vědomě nezačali? Vůbec nic se neděje!
Neznamená to, že vědomým rodičem už být nemůžete. Prostě do toho skočíte po hlavě a děj se vůle boží.
Důležité je začít tehdy, kdy se probudíte. Každá vteřina, kdy se zastavíte a zareagujete jinak než vaši rodiče, se počítá.
Iluze o dětství bez traumat: Proč si nás dušičky vybírají?
Mnoho matek dnes žije v permanentním stresu a úzkosti, aby svému dítěti nezpůsobily žádné trauma. Nalijme si čistého vína: tohle je nereálný cíl. Každé dítě je jiné a dětská psychika funguje specificky – trauma v ní může vytvořit i opakující se maličkost (třeba specifický tón hlasu při odchodu do školky), o které vy jako rodič nemáte šanci tušit, že dítě zraňuje.
Z duchovního i psychologického hlediska v tom ale leží obrovská úleva: ta malá dušička, která si nás vybrala za rodiče, přesně věděla, do čeho jde. Vybrala si nás i s našimi chybami, protože ví, že právě skrze ně má v tomto životě růst.
V dnešní době jde z duchovního pohledu o evoluci. Naším úkolem v tomto čase není být dokonalí, ale spíše nepředávat dál štafetu.
Být tou generací, která stopne traumata z našich předešlých, nezpracovaných situací. Psychologie tomu říká koncept „dost dobrého rodiče“
Dítě nepotřebuje bezchybného svatého, potřebuje někoho, kdo ho miluje a umí uznat chybu.
Rodové nitě: Když neseme emoce našich předků
Téma vzorců je nesmírně složité a sahá hluboko do naší historie.
Moderní věda (epigenetika) i spiritualita se shodují: v těle a podvědomí si neseme věci, které vůbec nejsou naše.
Stačí, aby nějaký náš předek v minulosti zažil nebo viděl velkou nespravedlnost či smrt někoho jiného.
To, jak s touto situací tehdy naložil.. zda ji vytěsnil, polkl strach nebo zamkl žal.. se pak jako energetický a psychický vzorec táhne po celé generace.
Nemusí jít hned o obří rodové prokletí – často jde „jen“ o jednu jedinou nezpracovanou emoci, která se v rodové linii dědí jako horký brambor.
Projevuje se pak jako nevysvětlitelná úzkost, strach o peníze nebo právě ta chybějící trpělivost s dětmi.
Vědomé rodičovství bez filtru je o odvaze říct: „Tohle končí u mě. Já ten horký brambor už svému dítěti nepředám.“
Myšlenka na závěr
„Vědomé mateřství není o tom, že budeme bezchybné.
Je o odvaze podívat se do vlastní minulosti, uklidit si ve vlastním batohu a dovolit našim dětem, aby nás učily, kým doopravdy jsme.
A když už uděláme chybu? Omluva dítěti je ta největší spirituální praxe ze všech. Ukazuje mu totiž, že i chybovat je lidské a bezpečné.“