Máme to v sobě zakořeněné už od dětství jako nekompromisní program. „Když už jsi něco začala, tak to koukej dokončit.“ „Nebuď přelétavá.“ „Musíš být zodpovědná.“
Vzpomínám si, jak moc jsem jako malá holka chtěla slyšet, že jsem šikovná. Že věci dotahuju. Že na mě může být spolehnutí. Tenkrát jsem ještě netušila, že si tím v sobě stavím past.
A tak v dospělosti často sedíme v rozjetých vlacích, které jedou úplně jiným směrem, než kam máme namířeno, ale ze slušnosti, ze strachu z kritiky nebo zkrátka proto, že se „neodchází od rozdělané práce“, v nich trpělivě sedíme až na konečnou. I za cenu toho, že cestou ztratíme samy sebe. Chceme prostě jen zůstat tou „hodnou holkou“, co nezklame očekávání ostatních.
Znáte ten pocit, když po měsících váhání a vnitřního žmoulání konečně podáte výpověď v práci? Ten moment, kdy za sebou zavřete dveře, poprvé se zhluboka nadechnete a najednou vám to docvakne: Já tady vlastně vůbec nemusím stát. Nemusím dál ohýbat svá záda a trpět na místě jenom proto, aby to bylo společensky nebo kolektivně přijímané.
Svět se nezhroutil, nebe nespadlo.
Jediné, co se stalo, je, že jsi si vzala zpátky svou svobodu.
Přesně tohle prozření mě osobně znovu potkalo i teď.
V dnešním zmateném světě nás tyto momenty totiž vždy překvapí, i když o tom moc dobře víme i tak.
Nedávno jsem totiž do jednoho takového vlaku naskočila. Lákal mě nový formát, chtěla jsem zkusit podcast, tvořit, být vidět. Skočila jsem do toho s nadšením.
Jenže hned na placu, před kamerami, se ozval můj vnitřní kompas.
Moje intuice nemluví v jasných diagnózách, mluví v jinotajích = skrze stažený žaludek, křeč v těle a pocit, že tohle hlučné odhalování soukromí a dravá energie sociálních sítí prostě nejsem já. Že mi to víc bere, než dává.
Původně jsem si myslela, že když budu mluvit věcně a k tématu, dokážu si udržet odstup. Že se nebudu muset pouštět tak hluboko do svého soukromí.
Jenže formát kamer a rychlého online světa mě nekompromisně tlačil někam, kde mi nebylo dobře. Uvědomila jsem si, že nechci tahat své soukromí na světlo tímto způsobem.
Ano, já své stránky a celou Soulvii tvořím ze svých vlastních zkušeností a někdy i z těch úplně momentálních, které zrovna prožívám.
Sdílení je moje cesta.
Ale chci si tyto drahokamy ze svého života vynášet na povrch u sebe, na svém vlastním bezpečném prostoru.
Nechtěla jsem své vnitřní prožitky odevzdávat cizímu kanálu, v projektu, kde mé hlavní poselství sice bylo součástí, ale nebylo tím primárním tématem.
Pocítila jsem, že tam moje slova ztrácejí tu správnou váhu.
Když jsem se rozhodla projekt stopnout, ten největší tlak nepřišel zvenčí. Přišel z mé vlastní hlavy. Fackoval mě přesně ten starý známý pocit: Ty jsi ale nezodpovědná. Je to nedokončená práce. Začít a hned couvnout? Co si o tobě pomyslí ostatní? Bojovala jsem sama se sebou, se svým vlastním egem, které mi našeptávalo, že odejít znamená selhat jen proto, že nehraju hru podle kolektivních pravidel.
Co to vlastně znamená „být zodpovědná“?
Musela jsem se zastavit a podívat se té své „nezodpovědnosti“ s klidem dospělé ženy přímo do očí. A došlo mi něco zásadního.
Skutečná dospělá zodpovědnost neznamená, že se obětuju pro projekt jen proto, že jsem na něj na začátku kejvla. Skutečná zodpovědnost znamená nést odpovědnost za svou vlastní energii, za svůj klid a za prostor, který tvořím tady v Soulvii.
Kdybych v tom projektu zůstala jen ze slušnosti, dělala bych ho bez radosti a ta křeč by se dřív nebo později přelila do mé hlavní práce. A to by byla ta největší nezodpovědnost vůči mně i vůči vám.
Když se záchranná brzda změní v požár
Záměr byl na konci cesty jasný: uzavřít tuto kapitolu v klidu a s respektem.
Realita digitálního světa a lidských vztahů má však své vlastní zákonitosti. Když se cesty rozcházejí a plány se mění, ne vždy se podaří udržet původní domluvy.
Moje rozhodnutí nepokračovat vedlo k tomu, že projekt ztratil svůj původní smysl a vytvořená videa z online světa z jistého důvodu kompletně zmizela.
I když to v první chvíli přineslo spoustu emocí a zmatku, s odstupem několika dní cítím hluboký, osvobozující nádech.
Připomněla jsem si, že když lidé kolem vás nedokážou unést vaše nároky nebo vizi, neznamená to, že je něco špatně s vámi. Znamená to jen, že nastal čas netlačit se tam, kde chybí plný vzájemný respekt k autorství a tvorbě. Odmítnout slevit ze svých hodnot a kompromitovat svůj klid není věčná nespokojenost, je to zdravá sebeúcta.
V takovou chvíli v sobě potřebujeme probudit sílu, která jasně a pevně vytyčí hranice a ochrání to posvátné uvnitř. Udělala jsem ráznou stopku. Bez dramat, bez potřeby cokoliv dál vysvětlovat.
Ta lekce stála za to, protože mi ukázala, jak chci se světem komunikovat dál.
Nový začátek v jinotajích
Chci moc poděkovat za tuhle zkušenost, protože mi otevřela oči v něčem mnohem větším.
Ukázala mi, jak chci se světem komunikovat dál.
Nikdy jsem neměla vnitřní potřebu podřizovat se algoritmům, které vyžadují neustálou show a obnažování na kameru. Moje cesta a také cesta Soulvie nemá být prvoplánová, hlasitá a doslovná.
Sama vždy říkám, že mi nejde o sledovanost, o srdíčka ani o počty odběratelů. Ne že by mi nezáleželo na lidech, právě naopak.
Záleží mi na nich tak moc, že odmítám jejich přítomnost měřit chladnými čísly na displeji. Nepotřebuju tleskající dav, pro který bych musela dělat show. Hledám hluboké spojení. Záleží mi na každé jedné ženě, která v mých slovech najde kousek svého vlastního příběhu a bezpečný přístav pro svou duši.
Moje síla je v hloubce, estetice, metafoře a tajemství.
Od teď chci k lidem mluvit právě v těch „jinotajích“ = skrze jemné náznaky, prožitky a prostor, kde nemusíte křičet, abyste byli slyšet.
Kdo má být osloven, ten ten skrytý význam pochopí i bez velkého haló.
Vracím se z divokého proudu zpátky na svůj břeh a k Soulvii.
Někdy je zkrátka potřeba zatáhnout za záchrannou brzdu, s grácií vystoupit a poděkovat za lekci. Protože až v tu chvíli člověk zjistí, že to nebyl krok zpátky, ale ten největší skok kupředu/k OEM (k sobě samé).
Poselství pro ty, které ještě sedí ve špatném vlaku
Pokud právě teď čteš tyto řádky a hluboko uvnitř cítíš, že sedíš v projektu, ve vztahu nebo v práci, kde sice plníš roli „zodpovědné a hodné holky“, ale tvoje duše tam potichu pláče, chci ti upřímně říct jediné:
Nemusíš ten kufr dovézt až na konečnou stanici, když víš, že ten vlak jede špatným směrem. A hlavně tu nedodělanou práci po sobě nemusíš zametat. Nemusíš omlouvat své pocity nebo aranžovat konec tak, aby byli všichni kolem spokojení, pokud je to s ohledem a respektem k ostatním.
Je úplně jedno, jak přesně to skončilo. Záleží jen a jen na tom, co to dalo tobě.
Někdy se ale ocitneme ve vlaku, ze kterého zkrátka z jakéhokoli důvodu: finančního, rodinného nebo smluvního, nemůžeme vystoupit hned teď.
A to je v pořádku. Pokud v něm teď musíš zůstat, neskrč se v koutě.
Posaď se tam pevně, narovnej záda a vezmi si z té cesty úplně všechno, co můžeš. Vycuckej tu zkušenost do poslední kapky, uč se, pozoruj a sbírej sílu.
A jak poznáš, kdy je ten správný čas zatáhnout za záchrannou brzdu a vystoupit?
Poznáš to. Tvoje tělo a tvoje vnitřní vedení ti to řeknou s naprostou jistotou. Přijde moment, kdy ten tlak uvnitř bude silnější než jakýkoliv strach zvenčí. Ten okamžik se nedá minout.
A hlavně, pamatuj na jedno: Nestyďte se a nikdy se neomlouvejte za to, jaké jste. Když vaše okolí nedokáže unést vaši kapacitu, vaši hloubku nebo vaše nároky, není to vaše chyba. Nemusíte se zmenšovat, aby se vedle vás ostatní cítili komfortně. Probuďte v sobě tu dračí energii, která vás udrží ve vysokých vibracích, stůjte pevně ve své síle a nechte ty, kteří chtějí hrát malé hry, za sebou.
Tvou jedinou skutečnou zodpovědností je chránit svůj vlastní klid a svou integritu. Když pak řekneš své jasné a pevné „NE“ tomu, co s tebou neladí, vesmír tě obratem neodmění trestem, ale prázdným a čistým stolem, na kterém můžeš začít tvořit znovu, ale už plně podle svých vlastních pravidel.
Jdeme dál, v tichosti, s lehkostí a přesně tak, jak to vnitřně cítím. ✨